Proč se ženy ve vztahu ztrácejí?

Lenka Hilgerová Hanzalová147x0 Komentářů

Začalo to dávno před tebou

V práci dokážeš řídit lidi, rozhodovat o penězích, vyřešit problém a zařídit během jednoho dopoledne věci, nad kterými by jiní seděli týden.

Pak přijdeš domů a přemýšlíš, jestli vůbec říct, že chceš ve středu večer někam jít.

Ne proto, že by ti to partner přímo zakázal. Jen už dopředu víš, že se zase “nějak” zatváří, stáhne se, přestane mluvit nebo pronese něco, po čem tě chuť někam jít rychle
přejde.

Tak raději řekneš, že se ti vlastně ani nechce.

A možná tomu v tu chvíli sama věříš.

Právě takhle se žena ve vztahu většinou neztratí najednou. Není to jedno velké rozhodnutí, při kterém slavnostně odevzdá svůj život partnerovi.

Jsou to desítky drobných ústupků, které v danou chvíli vypadají jako jednodušší řešení.

Když nesouhlas mohl znamenat skutečné nebezpečí

Abychom pochopily, proč ženy tak snadno ustupují, musíme se vrátit mnohem dál než k našim maminkám a babičkám.

Do doby, kdy neexistovala policie, sociální podpora, vlastní bankovní účet ani možnost vzít děti a odejít do bezpečí.

Lidské soužití tehdy nechránily zákony ani instituce, na které se můžeme obrátit dnes. Síla, postavení v tlupě, přístup k potravě a podpora ostatních rozhodovaly o tom,
kdo přežije.

Ženy samozřejmě neseděly celý den v jeskyni a nečekaly, až se muž vrátí s mamutem přehozeným přes rameno. Podílely se na obstarávání potravy a archeologické nálezy ukazují, že některé ženy také lovily drobnou zvěř.

Přesto byly v období těhotenství, kojení a péče o malé děti zvlášť zranitelné, protože byly více odkázané na pomoc partnera a celé tlupy.

A teď si představ ženu s malým dítětem v prostředí, kde nejsou žádné zákony, které by ji chránily před násilím, žádný obchod za rohem a žádná dávka, která jí příští měsíc přijde na účet.

Otevřeně se postavit fyzicky silnějšímu muži mohlo znamenat zranění, vyhnání z tlupy, ztrátu přístupu ke zdrojům nebo smrt. A s ní mohly zemřít i její děti.

Za takových podmínek nebylo přizpůsobení slabostí.

Byla to schopnost rychle poznat, kdy raději mlčet, kdy ustoupit a kdy neudělat nic, co by mohlo rozzuřit člověka, na kterém částečně záviselo její přežití.

Schopnost včas rozpoznat napětí a ustoupit dřív, než došlo k násilí, jí mohla pomáhat chránit sebe i děti.

Z přežití se postupně stala ženská povinnost

Společnost se měnila, ale očekávání vůči ženám nezmizela.

Po staletí ženy neměly stejná práva na majetek, rozhodování o dětech, rozvod ani vlastní život. V mnoha zemích byla manželka právně i ekonomicky závislá na manželovi.

Ještě v 19. století byly možnosti vdaných žen samostatně nakládat s majetkem nebo odejít z manželství velmi omezené.

Z otevřeného „musíš poslouchat“ postupně vznikla uhlazenější verze:

Správná žena je hodná.
Myslí nejdřív na rodinu.
Nedělá zbytečné problémy.
Umí něco vydržet.
A hlavně dokáže udržet vztah.

Když se manžel zlobil, hledalo se, co udělala špatně ona.

Když byl doma nespokojený, měla se víc snažit.

Když vztah nefungoval, okolí se často neptalo, co dělá muž. Ptalo se, proč si ho žena neumí udržet.

A tak přizpůsobování nebylo jen způsobem, jak se vyhnout problémům. Začalo se považovat za samozřejmou součást toho, jak se má správná žena chovat.

Zákony se změnily rychleji než to, co máme naučené z domova

Dnes máš vlastní účet, můžeš pracovat, vlastnit dům, rozvést se a rozhodovat o svém životě.

Jenže žádný zákon automaticky nevymaže to, co dívka od malička dlouhé roky vidí a poslouchá doma.

Vidí maminku, která raději nic neříká, aby nebylo dusno.

Slyší, že musí být rozumnější, protože kluci jsou prostě takoví. Dostane pochvalu, když pomůže, ustoupí a nedělá potíže. A když se ozve příliš nahlas, dozví se, že je drzá, sobecká nebo přecitlivělá.

Postupně se naučí sledovat ostatní dřív než sebe. Nejdřív pozná, kdo je naštvaný. Kdo něco potřebuje. Co by měla udělat, aby byl zase klid.

Teprve potom – pokud na to vůbec dojde – řeší, co potřebuje ona.

Dnes už obvykle nejde o přežití. Přesto můžeš ustupovat stejně.

Moderní žena už většinou neřeší, jestli bez partnera přežije zimu.

Řeší, jestli bude večer dusno.

Jestli se neurazí.

Jestli se zase stáhne a několik hodin s ní nepromluví.

Jestli jí nezačne vysvětlovat, že myslí jen na sebe.

Jestli nakonec nebude jednodušší nikam nejít, nic nechtít a nechat to být.

V psychologii se pro podobné chování používá pojem self-silencing – umlčování sebe sama. Člověk potlačuje své názory, potřeby a pocity, aby zabránil konfliktu, odmítnutí nebo ztrátě vztahu.

Tento pojem se v psychologii zkoumá od začátku 90. let. Popisuje vzorce, při nichž člověk dává přednost potřebám druhých, snaží se předejít konfliktu nebo ztrátě vztahu a potlačuje vlastní přání, myšlenky a pocity.

Výzkum zároveň spojuje self-silencing s nerovným postavením ve vztazích a s tradičními očekáváními, že žena má být obětavá a přizpůsobivá.

Navenek může všechno působit klidně. Uvnitř ale roste vztek, únava a pocit, že ve vlastním životě jen obsluhuješ potřeby ostatních.

Kompromis není totéž jako ztrácet se ve vztahu

Každý vztah potřebuje kompromisy.

Někdy ustoupíš ty. Jindy ustoupí partner. Někdy změníte plán oba.

Jenže přizpůsobování přestává být zdravým kompromisem ve chvíli, kdy ustupuje převážně jeden člověk.

Když pokaždé zvažuješ, co z tvého rozhodnutí zase bude.

Když své přání předem zmenšíš, aby neznělo příliš náročně.

Když se omlouváš i za věci, za které se omlouvat nemusíš.

Když přestaneš chodit mezi lidi, dělat, co tě baví, nebo mluvit o tom, co ti vadí.

Když už se ani neptáš: „Co chci já?“

Ptáš se jen: „Jak to udělat, aby byl doma klid?“

To už není dohoda dvou lidí.

To je postupné mizení jednoho z nich.

Ve vztahu se neztrácíš jen proto, že chceš mít doma klid

Přizpůsobení bylo po velmi dlouhou dobu způsobem, jak si ženy zachovávaly vztah, zázemí a bezpečí pro sebe i své děti. Později se z něj stala společenská povinnost správné manželky a hodné ženy.

A dnes se může tvářit jako tvoje svobodné rozhodnutí, přestože automaticky volíš hlavně to, co vyvolá nejméně napětí. To ale neznamená, že teď musíš začít bojovat o každou maličkost nebo udělat doma revoluci.

Prvním krokem je všimnout si, kde ještě opravdu děláš kompromis – a kde už se vzdáváš sama sebe.

Protože žena se ve vztahu nevrátí k sobě jedním velkým gestem. Vrací se pokaždé, když si všimne, co chce, a nepřesvědčí sama sebe, že na tom vlastně nezáleží.